13. Trvalá tendence k deficitním rozpočtům

Zatímco návrh každé vnitrostátní legislativy vždy doprovází posouzení dopadu na rozpočet, v Bruselu vznikají normy bez ohledu na to, kolik to bude stát, protože náklady stejně většinou platí členské státy. Přitom je zřejmé, že každá regulace něco stojí. Zákonitě musí mít s přibývajícími regulacemi všechny členské země trvalý problém udržet vyrovnaný rozpočet. Někdy se dokonce zdá, že to je úmysl, aby vznikl dojem, jak jsou členské státy neschopné samostatně hospodařit.

Rozpočtová bezohlednost Evropské komise vlastně také dokládá absenci demokratické zpětné vazby – demokratický deficit. Ve státě s rovnováhou ústavních mocí by rozmařilá politika určité politické reprezentace brzy vedla k tomu, že ji nahradí konkurenční politický tým.

Demokratický deficit se projevil naplno v době hospodářského poklesu, kdy všechny státy v Evropě musely škrtat v rozpočtu, snižovat státní platy a šetřit, zatímco ve stejné době Evropská unie navrhla zvýšit rozpočet a tedy i platby členských států. To by si demokratický politik nikdy nedovolil.

Z tohoto hlediska nejsou rozpočtové problémy Řecka, Španělska, Itálie a případných dalších zemí výsledkem trvale neudržitelné politiky vlastních národních vlád, ale jsou z velké části důsledkem evropského systému, který trvale směřuje k deficitu.