12. Přeregulace
Evropská unie se stala fabrikou na regulace, vytvořila smrtelně přeregulované prostředí. Desítky tisíc právních předpisů, které se navíc dost často mění a které v rozporu s deklarovaným principem subsidiarity regulují nejmenší detaily, mají za následek zaostávání za rozvíjejícím se světem. Některé z norem musí být implementovány členskými státy a bývá k tomu potřeba několika dalších právních předpisů. Právní řád Evropské unie i právní řád každého členského státu se stává nesrozumitelným, nepřehledným, nestabilním[1]. Pro běžného občana se ztrácí elementární minimální právní vědomí, co se smí, nesmí, musí, má, či nemá dělat.[2]
Zároveň s tím jsou devastovány i morální zásady a pravidla. Právní systém, který každý člověk v nějaké míře porušuje, se tak stává stále méně respektovaným. Ani při dobré vůli nejde dodržet vše. Protože je předpisů tolik, že je ani nelze znát, natožpak dodržovat, a protože zjištění, že soused či konkurenční podnik pravidla nedodržuje, dochází k destrukci obecné morálky. Proč bych to měl dodržovat zrovna já? Občan se nakonec smíří s tím, že všechny regulace nedodržuje a že je ani dodržet nelze, že je víceméně narušovatelem zákona, že je tak trochu implicitním zločincem. Jenomže když už je tak trochu zločinec, ztrácí se motivace dodržovat další zákony a pravidla. Ovšem to nejpodstatnější je, že se ztrácí důvěra. A důvěra je základním stavebním elementem jakéhokoliv lidského společenství.
Protože právní řád ztrácí autoritu, pokoušejí se zákonodárci obnovit pořádek tím, že zpřísňují tresty, zvyšují sankce, zpřesňují legislativu, přidávají další zákony a regulace, mění zákony… a situace se nezlepšuje. Naopak, právě tím situaci dále zhoršují.
Jediným východiskem by byla masivní deregulace. Možná si někdo položí otázku, zda by se nedala zachránit Evropská unie rychlým zrušením většího počtu regulací? Není to tak jednoduché. Deregulace je často nákladnější, zdlouhavější a nesrovnatelně náročnější, než samotné zavedení regulace[3]. Zavést novou regulaci je možné ze dne na den, zatímco její zrušení trvá dlouho.
Například jsou země, kde je záležitostí obecné slušnosti, aby řidič nechal chodce přejít, když je zjevné, že to potřebuje. Slušnost a ohleduplnost je silnější než regulace, funguje i tam, kde není policista. U nás byla částečná přednost pro chodce uzákoněna. V důsledku nové regulace zemřelo v několika následujících letech na přechodech přibližně tisíc chodců, kteří příliš spoléhali na svou přednost. Možná, že se v důsledku regulace pro některé chodce situace dokonce zhoršila. Zákon ukládá chodcům použít přechod, pokud jsou od něj vzdáleni méně než 50 metrů. Zatímco mladí a sportovně založení chodci dovedou přeběhnout vozovku na libovolném místě, je pro ně proto nová regulace zbytečná, pouze je nutí dávat pozor na policisty a strážníky, aby za nedodržení padesátimetrové vzdálenosti nebyli pokutováni. Pro špatně a pomalu chodící chodce však regulace znamená, že jim už téměř nikdo nezastaví mimo přechod, aby mohli bezpečně přejít. Musí dojít i delší vzdálenost k přechodu. Jenomže právě přechody jsou pro tyto chodce podle statistik dost nebezpečné. Výsledkem může být, že riziko úrazu se pro některé chodce zvyšuje a namísto slušnosti a ohleduplnosti, která v podobných případech vytváří příjemnou atmosféru a komunikaci mezi lidmi a která by jim umožnila přejít tam, kde to potřebují, musí ujít násobně dlouhé vzdálenosti, aby se dostali tam, kam potřebují.
Ohleduplnost řidičů vůči chodcům totiž není záležitost právní regulace, ale slušnosti. A zákon nikoho ke slušnosti nevychová. Naopak tam, kde by mimo přechod řidič ze slušnosti nechal chodce přejít, má nyní zákon přednost před slušností. Chodec nesmí přecházet v blízkosti přechodu.
Pokud by se ale někdo rozhodl ze dne na den nepříliš dobrou regulaci odstranit, vyžadovalo by to mnohem více času. Několik let by se muselo zrušení připravovat, zrušení by muselo být doprovázeno intenzivní vysvětlovací kampaní. Pravděpodobně by i tak na přechodech opět zemřelo mnoho chodců. Pravděpodobně by se našli bezohlední řidiči, kterým na slušnosti a ohleduplnosti nezáleží. S jistotou lze říci, že deregulace by byla mnohem dražší, náročnější, namáhavější a zdlouhavější, než bylo zavedení regulace. Některé regulace jsou dokonce do značné míry nevratné. U některých by okamžitá deregulace způsobila chaos a značné škody.
Jedním z důvodů, proč zanikají civilizace, je přeregulace. Náklady na dodržení regulací jsou větší, než jejich přínos a než výnosy běžné ekonomické aktivity. Podnikání se přestává vyplácet. Rostou náklady na vymáhání regulací. Zejména v Evropě máme bohaté zkušeností s vytvářením říší a impérií, takže dobře víme, že civilizace, která v dlouhodobé perspektivě nepokryje náklady na své udržení, říše, ve které náklady převyšují výnosy, prostředí, ve kterém se kvůli přeregulaci ztrácí konkurenceschopnost, samovolně zanikne a rozpadne se.
Základním problémem bývá často to, že se zákonodárná moc pokouší uzákonit morálku. Ale morálka, podobně jako důvěra, se odvozuje od jiných hodnot, než je zákonodárství. Zákony morálku nenastolí. Kdyby se někdo pokusil odvozovat morálku z právních norem, dospěl by k podivným výsledkům. Zatímco všechny morální systémy tvrdí, že se nemá krást, jak by vypadala morálka vytvořená podle zákonů? Morálka odvozená od právních norem logicky dojde k závěru, že krást, vraždit, podvádět, ubližovat druhým atd. se může, jen je třeba nenechat se při tom chytit. Mezi morálkou a právem je nepřekročitelná hranice a politikové jsou ti poslední, kdo by měl o morálce kázat, morálku ovlivňovat či dokonce vytvářet. Pokorně by měli respektovat nejlepší morální zásady platné ve společnosti.
Není úkolem státu, ani Evropské unie, vychovávat občany. Naopak, instituce státu mají respektovat vůli voličů. Proto se často politické instituce pokoušely spojit s nějakým náboženstvím, které morální systém udržuje, případně jej mění. Chtějí tak získat vliv v oblasti, která má být pro politiku zakázaná. Proto některé ústavní systémy zakazují vládní kampaně, které by měly ovlivňovat občany (včetně kampaní před referendem), protože povinností státu a jemu podobných institucí je respektovat svobodnou vůli občanů a voličů, nikoli jí manipulovat.
Podstatou fungujícího demokratického zřízení je parlament, který naslouchá voličům, reprezentuje jejich zájmy a jejich vůli vůči vládě. Dalo by se říci, že parlament vznikl jako nástroj sebeobrany občanů proti zvůli výkonné moci. Fungující parlament by měl zajistit, že nebude schválena regulace, která by byla v očividném rozporu s přáním a představami občanů. Podobně funguje přímá demokracie ve Švýcarsku, nenahrazuje parlamentní rozhodování, ale je další pojistkou v rámci občanské sebeobrany. Pokud parlament schválí zákon, se kterým občané většinově nesouhlasí, měla by existovat možnost ověřit si, zda parlament rozhodl správně. K tomu slouží nejčastější forma přímé demokracie ve Švýcarsku – lidové veto, tedy právo občanů odmítnout legislativní opatření parlamentu (zastupitelského orgánu).
Zákony mají být pravidla obecně platná, pokud možno neměnná, vytvořená bez ohledu na konkrétní situaci, konkrétní událost a konkrétní osoby. Zákonodárce by neměl měnit zákony pod vlivem aktuálních událostí. Proto také má legislativní proces trvat pokud možno asi jeden rok. Jen autoritativní nedemokratické režimy mění zákony podle toho, jak potřebují. Pokud si zákonodárce troufá (vláda může navrhovat cokoli, ale věrohodný zákonodárce jí to neschválí) měnit zákon podle aktuální politické situace, dláždí tím cestu k autoritativnímu nedemokratickému režimu. Je to hřích ve slušné společnosti neomluvitelný, podobný jako korupce. Jen špatní zákonodárci podléhají aktuální situaci.
Přeregulace a neustálé změny legislativy způsobují devastaci právního prostředí ve všech členských zemích.
[1] Jak přibývá každým rokem evropských nařízení a závazných směrnic, vliv občanů členských zemí na politiku se trvale snižuje. Lidé zjišťují, že podléhají mnohdy zvláštním nařízením a pravidlům, o nichž se na národní úrovni nediskutovalo, která ale najednou prostě platí.
Dříve byly v evropských zemích zákony schvalovány tak, že poslanci, kteří jsou pro, hlasují pro, a poslanci, kteří jsou proti, hlasují proti. Nyní je zhruba polovina zákonů již nikoliv ‚schvalována‘, ale ‚implementována‘, což znamená, že poslanci jen přepisují direktivy Evropské unie. Neschválení evropských směrnic znamená hrozbu sankcí. Petr Mach: EU směřuje k rozpadu, 3. 5. 2004.
[2] Má-li platit zásada, že neznalost zákona neomlouvá, je docela oprávněný požadavek, aby každý občan ke svým 18. narozeninám dostal od svého státu zdarma kompletní tištěnou sbírku všech platných zákonů s nárokem na bezplatnou aktualizaci do budoucna. Jde o to, aby si zákonodárná moc uvědomila, že každá změna zákona má obrovské náklady. Přesný stav platných právních předpisů nedokáží zajistit ani běžné internetové přehledy, neposkytuje jej ani vláda. Jen velice drahé expertní právní počítačové systémy poskytují právníkům relativně věrohodný přehled o tom, co vlastně platí.
[3] Proto rostoucí počet právních norem signalizuje stárnutí civilizace a její blížící se zánik. Mladé civilizace v daleko větší míře spoléhají na přirozené morální imperativy.